Autor:Tereza Lukáčová

Běžela k okraji útesu a dlouhé, lahvově zelené šaty za ní vlály. Kadeře ohnivých vlasů jí padaly
z pracně vytvořeného drdolu na temeni hlavy, ona si toho však nevšímala. Běžela dál a dál, snad jen
silou vůle kladla jednu bosou nohu před druhou a nezastavovala.
Kdyby zastavila, možná už by neměla sílu pokračovat.
Neměla ponětí, kolik minut uběhlo, než konečně dorazila na místo. Nebo to snad byly jen
vteřiny? Rozbouřené vlny narážely do útesu nespoutaně a se smrtící silou. Něco na jejich intenzitě jí
odjakživa připomínalo chaos v její mysli.
Pohrdavě si odfrkla. Její zdánlivě perfektní zevnějšek působil na takovém místě téměř
nepatřičně. Za jiných okolností by jí to snad připadalo poněkud komické, ovšem nyní byl humor to
poslední, co jí přicházelo na mysl.
Nebylo to poprvé, co stála na okraji toho útesu a přemýšlela o tom, jak jednoduché by bylo
podlehnout volání vln pod sebou. Už mnohokrát si s onou myšlenkou pohrávala, ale nikdy ji
nedovedla do konce. Nyní jí však připadalo, že by to skutečně dokázala.
Charitativní ples, který se dnes konal v sídle jejích rodičů, pro ni byl poslední kapkou. Matka jí
dala dokonalé šaty, zaplatila dokonce i dokonalý účes a líčení. Otec jí věnoval dokonalé šperky a boty,
které perfektně ladily se zbytkem oblečení. Dokonalé muselo být naprosto všechno. Jak jinak by
zakryli fakt, že jejich dcera je naprosto nedokonalá?
Ten ples byl vlastně jen záminka k předvádění svého bohatství před ostatními. Na žádné
charitě jim nezáleželo, ne doopravdy. Hosty byli jen další členové britské smetánky, kteří by se o
nemocné děti ani opuštěná zvířátka nemohli zajímat méně.
Nenáviděla je. Všechny do jednoho je nenáviděla.
S pohledem stále upřeným na oceán zvedla ruce a pomalu vyprostila své kudrny z toho, co
kdysi bývalo drdolem. Jakmile jí dlouhé vlasy opět volně padaly na záda a do obličeje, konečně si
připadala alespoň o trochu víc sama sebou.
Na okamžik ji napadlo, zda si alespoň někdo povšiml, že se z plesu vytratila. Dotěrnou
myšlenku však okamžitě vytěsnila, jelikož odpověď už dávno znala. Chyběla tam možná leda svým
rodičům, ale rozhodně ne z těch správných důvodů.
Její tvář zkřivil úšklebek. Kdyby dnes volání vln skutečně podlehla, nejspíš by její smrt využili
jako záminku k dalšímu charitativnímu plesu.
Možná byl dnešek tím dnem, kdy to mělo vše skončit.
,,Genevieve?‘‘
Hlas, který zničehonic přerušil proud jejích myšlenek, poznala Genevieve okamžitě. Patřil
Auroře, dceři matčiných známých.
,,Co tady děláš?‘‘ ozval se Aurořin hlas znovu, tentokrát o něco tišeji.
,,Já… jsem jenom chtěla…’’ dostala ze sebe, ale větu nedokončila. Co by také mohla říct?
Aurora vždy působila dokonale. Tmavé vlasy jí padaly na ramena v úhledných, pravidelných
loknách, ne v chaotických, ohnivých kadeřích. Krémově bílé šaty, na nichž by člověk nenašel jedinou
chybičku, vytvářely ostrý kontrast s dívčinou snědou pletí, a tak dělaly jemný, skoro andělský dojem.
Dokonce i teď, na tomto pochmurném místě, zněl její hlas klidně a téměř zpěvavě, přestože její tvář
vypadala ustaraně. Jak by někdo takový mohl pochopit… cokoliv?
Proto Genevieve jen sklopila pohled. Zahnala slzy, které se jí vehnaly do očí, a čekala. Čekala,
až ji Aurora opustí, až odejde, stejně jako odešli všichni. Až si pomyslí, jaká je troska, v duchu ji
polituje a potom se vydá zpátky na ples, kde bude pokračovat ve svém perfektním životě.

Hlavu se odvážila zvednout až po několika minutách. Pomalu se obrátila a strnula, když
spatřila, že Aurora za ní stále stojí. Ten pohled naplnil její mysl smíšenými pocity – překvapením,
zmatkem, radostí i vztekem. Ten lítostivý pohled v dívčiných očích nemohla vystát.
Čím déle jí však do čokoládových očí hleděla, snažíc se odhadnout, co ji vedlo k rozhodnutí
zůstat, tím více jí docházelo, že ona emoce v Aurořině pohledu nebyla lítost. Byl to… soucit.
Pochopení.
Všechny zdi, které si okolo sebe za celé ty roky tak pečlivě vystavěla, se s jediným pohledem
do jejích očí rázem začaly hroutit jako domeček z karet. Už nedokázala slzy zahnat pouhým mrkáním,
nedokázala všechny své pocity držet uvnitř sebe. A tak jim, poprvé za mnoho a mnoho let, dala volný
průběh.
Když se bez ohledu na bezpochyby nesmírně drahý materiál svých šatů zhroutila na zem, slzy
jí po tvářích stékaly proudem. Vzlykala a vzlykala, až dokud slzy neodplavily všechno, co ji už tak
dlouho tížilo. Tichá, konejšivá slova dívky vedle sebe vnímala jen matně, přesto si však její přítomnost
uvědomovala naprosto zřetelně.
To díky ní si po tak dlouhé době dovolila cítit, uvědomila si. Možná bylo opravdové pochopení
právě tím, co potřebovala nejvíc. A přestože se nyní měla cítit slabě, měla cítit selhání z toho, že dala
svým emocím volný průchod, nebylo to tak. Necítila se slabě ani zahanbeně. Smutek, který ji dřív tolik
ubíjel, teď alespoň částečně nahradil jiný, zvláštní pocit.
Při pohledu do dívčiny tolik vřelé a povzbudivé tváře si uvědomila jediné – byla to naděje.
A možná i něco víc.