Autor: Kateřina Zemanová

Byla absolutní kosa, když jsem se rozhodla po té době, strávené u psacího stolu, neuměle
kreslící kostrbaté notičky do osnovy, vyjít ven. Ale nebylo tak docela pravdivé, že jsem šla
čistě z vlastní vůle. Pejsek Baryk, kříženec pointa a něčeho hodně střapatého, nervózně
poťapkával u dveří a snažil se, aby si zase nevysloužil spát venku, jako kvůli nedávnému inci-
dentu s loužičkou v bačkoře.
Navlékla jsem se do huňaté klokanky s nápisem „Dcerenka“, který mi tam na apríla táta
připsal, protože si kdysi pořídil tričko „Tatíček“. Byl tou dobou určitě v nějakém velice
špatném psychickém rozpoložení. Asi jsem mu tehdy měla říct, že ho mám ráda, což je
samozřejmě pravda. Třeba by si pak nekoupil Tatíčka a mě nezničil mikinu. Dcerenku jsem
doplnila pruhovanou šálou.
„Pojď, Bary,“ pobídla jsem chlupáče, aby nasoukal packy do otvorů v kšírách a rozloučila se
s mamkou, než začne vyzvídat, kde se vzala ta má náhlá iniciativa venčit Baryka.
V předzahrádce vykukovaly z listí červené čepice babiččiných zahradních trpaslíků, kteří už
to v té záplavě museli mít nepochybně za sebou. Proto jsem se nenamáhala jim ze
sádrových obličejů binec smést. Jen mi bylo trošku líto, že je k nám děda jednou vykopl,
jakoby mu na kopci ujídali skalničky.
Doběhli jsme do parku, což mi pomohlo krapet se zahřát a Barykovi zabránilo vyprázdnit se
na chodník. Jsme tu. Nechávala jsem psa dělat psí byznys a pozorovala oblak páry, který mi
šel při výdechu od pusy, točil se a mísil se s mlhou.
„Nějak jsem to počasí podcenila,“ zadrkotala jsem zuby. Nečekaně mi přišla odpověď.
„V tom jsme dneska nastejno.“ Chvíli jsem se přitrouble rozhlížela, než mi došlo, že se Baryk
opírá předními tlapami o strom a varovně štěká do jeho řídnoucí koruny. Na větvi seděl
pohledný hnědovlasý kluk, jehož nohy mi nebezpečně visely nad hlavou.
„Ahoj,“ pozdravil mě a usmál se. Pozdrav jsem mu oplatila, ale úsměv nechala v záloze.
„Co vyvádíš na stromě?“ zeptala jsem se nedůvěřivě a upravila si šálu.
„Nacvičuju tajemné příchody, abych tě překvapil i příště,“ pokrčil rameny.
„Jsi překvapivě divný.“
„Shazuju kaštany,“ rozhodl se mou poznámku ignorovat. Hned jak dokončil větu, jeden mi
spadl na hlavu. „Přesně tak,“ řekl kluk, jakoby to byla názorná ukázka toho, co dělá, a
zakřenil se. Spíš mi však karma připomínala, abych o lidech neměla hned na začátku špatné
mínění.
Chvíli jsme na sebe jen tak zamyšleně civěli. Pak se zeptal: „Můžu slézt dolů?“
„Mám tě snad sundat já?“
„Ne. Nerad bych, aby mě tvůj pes slupnul,“ ukázal na Baryka.
„Promiň,“ omluvila jsem se za svou hrubost a přitáhla si vodítko. Kluk seskočil tak ladně,
jakoby to dělal denně. Stáhl z větve svůj batoh a vytasil se s termoskou teplého čaje.
„Nevadí, jsem Petr.“ Odlil mi trochu do víčka.
„Ingrid,“ představila jsem se a lhala si v duchu, že mám ty líce rudé od mrazu. Cítila jsem, že
se blížím novému začátku. Když jsem ráno vyšla ze dveří do štiplavého chladu, vůbec by mě
nenapadlo, že potkám někoho, kdo je ze mě doslova na větvi. A pak že sympaťáci na
stromech nerostou.