Autor: Kamila Steinová
Zdravíme všechny u televizních obrazovek! Včera 23. 5. roku 2020 v 17.00 jsme našli dvě mrtvá těla v ulici Švihákov.
Policii nahlásila vraždu paní Zemlová, sousedka obou zesnulých. Naštěstí se v domě nacházela kamera, jež zachytila
všechny detaily na místě činu. Pojďme si pustit záznam:
„Mami, jsem doma!“ zakřičel na celý barák sedmnáctiletý chlapec s kudrnatými hnědými vlasy a oceánovýma očima.
Na sobě měl černé tričko, které mu dokonale obepínalo svalnatou postavu, dále pak obnošené džíny a zablácené
boty. Tento kluk se jmenoval Robin, Robin Kolta. „Pojď sem, synu,“ zašeptal tajemným hlasem kdosi. „Tati?“ vydechl
Robin s neskrývaným údivem. V tuto hodinu se totiž jeho otec nacházel vždy v práci. Robin pouze pokrčil rameny a s
úsměvem otevřel dveře do nedávno zrekonstruovaného pokoje rodičů. Úsměv na tváři mu však nevydržel dlouho.
„Robí, běž,“ panikařila Robinova matka, která svázaná seděla na dřevěné židli a nad krkem se jí houpala blyštící se
dýka, „jinak tě tvůj otec zabije!“ Chlapec cítil, jak se mu sevřely všechny vnitřnosti. Zíral na své rodiče s otevřenou
pusou. Nevěděl, jak se zachovat. To ho ve škole bohužel neučili. „Tati,“ pronesl Robin opatrně, „můžeš mi laskavě
vysvětlit, co se děje? Proč chceš mámě ublížit? Co ti udělala?“ „Nějak moc otázek, chlapečku,“ vycenil táta zažloutlé,
skoro až načernalé zuby, „ovšem milerád ti každou z nich zodpovím. Jen mi dej chvilku, vyřídím si nějakou prácičku.“
Rychlostí blesku popadl dýku visící nad jeho manželkou. „Sbohem, Miro,“ řekl s hraným žalem a ubodal Robinovu
mamku k smrti. „Né!“ rozbrečel se Robin a rozběhl se proti tátovi. Vytrhl dýku z již bezvládného těla a chtěl
zasáhnout vraha jeho matky, jenže otec včas zachytil Robinovu ruku. Jejich oči se střetly. Robin se tvářil zlomeně,
jako by všechen život z něj vyprchal. „No tak, Robínku,“ pravil přeslazeně táta, „snad bys mě nechtěl poslat do
věčných lovišť? To by ses už nikdy nedozvěděl odpovědi na své otázky.“ „Jdi k čertu, proklínám tě!“ vztekal se Robin.
„Tak synáček bude drzý? Za to si zaslouží lístek rovnou do pekla,“ ušklíbl se otec a vrazil svému jedinému potomkovi
dýku do srdce. „Bože, potrestej ho,“ zněla poslední slova Robina Kolty.
Maroň Kolta, vrah Robina a Miry Koltových, zahladil po sobě velmi důkladně stopy a zmizel neznámo kam. Do
vyšetřování se zapojili i zkušení detektivové. Sousedka Koltových, Derena Zemlová, pro TV NOVA řekla: „Koltovi jsem
zbožňovala, dokonce i pana Maroně. Pomáhal mi sbírat jahody na zahradě. Nikdy mi nepřipadal zlý. Zdání holt někdy
klame.“ Policie a detektivové zatím na nic nenarazili. Budeme vás informovat o případné změně.
…
Probudil jsem se kdesi na studené podlaze. Okolo mě se nacházela pouze tma. A prázdnota. Bolely mě nohy, ruce a
nejvíc místo, kde mi bije srdce. Snažil jsem se vzpomenout na události z posledních hodin. Dýka…Táta…Máma na
židli…Zablácené boty. „Sakra, proč si vzpomenu na tak nepodstatnou věc,“ protočím nad svým uvažováním panenky.
Nebo ty boty nakonec hrály určitou roli? „Už dost,“ okřiknu se a promnu si spánky. Znenadání můj mozek nastartuje
a probere se z dočasné hibernace. Rázem se mi vše vybaví. „Jestli je tohle nebe, tak bych radši…“ „PŘEKVAPENÍ!“
vykřiklo několik hlasů najednou a s nimi se rozsvítila i světla v místnosti. Zamžoural jsem. „Robine, vítej,“ objala mě
má mamka. „Kde to jsem?“ „V kině mrtvých.“ „Co-Cože?“ zarazil jsem se. Můj výraz zřejmě rozesmál lidi okolo. Seděl
jsem poblíž skleněného stolu, na kterém se nacházel jahodový dort, šampaňské a sada skleniček. Místnost zdobily
obrazy z 19. století. Poté jsem přesměroval svůj zrak na bytosti přede mnou. Poklesla mi brada. Pamatuji si, jak jsem
se jako malý pídil po svých předcích. Rodiče mně ukázali celý náš rodokmen i s fotografiemi. Tehdy jsem si přál,
abych své předky poznal. A nyní se mi můj sen splnil. Vidím pohromadě praprababičku s babičkou, prastrýce
s prapratetou a také konečně dědečka z otcovy strany, který zemřel dřív, než jsem se stačil narodit. „Rodino,“
vydechnu nevěřícně a vstávám ze studené země. „Gratuluji, jsi teď ve světě plném štěstí,“ podává mi svoji kostnatou
ručku můj strýček Robert. „Konečně tě poznávám, krasavče,“ mrkne na mne děda Norbert. „Dobře, dobře,“ utnu
seznamování s mírným chichotem, „můžu se prosím dozvědět více o kinu mrtvých?“ Nastane hrobové ticho. Nikomu
se údajně nechce do vysvětlování. „Ano,“ hlesne nakonec malá, shrbená postavička stojící v koutku místnosti, „ale
nejprve bychom si mohli sednout a ochutnat ten dort, co tady leží už jakýsi pátek, cajk?“ „Jakýsi pátek?“ Takové
spojení jsem ještě nikdy neslyšel,“ zvednu své huňaté obočí, „Co jsi zač? Tebe jsem na rodokmenu ani nespatřil.“
„Omluvte můj jazýček,“ začervená se bytůstka, „já nebýt ještě tak dobrý češtinář. Já pocházet z pravěku, jak tomu vy
sami říkáte.“ „Aha,“ kývnu hlavou a usedám spolu s ostatními členy rodiny ke stolu. „Takže,“ rozlehne se po místnosti
zvučný strýčkův hlas, „připíjím na našeho frajera. Buď vázán smrti a postěžuj si na život!“ „Buď vázán smrti a postěžuj
si na život!“ zopakovali všichni kromě mě. Zase jsem zůstal jediný, kdo ničemu nerozuměl. „V překladu tato věta
znamená prosté Na zdraví,“ hlesne směrem ke mně děda. „Robí,“ otočí se na mě náhle má mamka, „abychom
neodbočovali neustále od tématu, povím ti, co doopravdy je kino mrtvých. Jak už sis možná uvědomil, nacházíme se
v kině a jsme v jednom z miliard tomuto podobných pokojů. Hádés, řecký bůh podsvětí, stvořil toto kino za účelem
oživit mrtvé a uzdravit rány a všemožné jiné nedostatky na tělech. Zesnulé shromažďuje podle příjmení a rodů.
Místnosti odděluje tak, aby se nikdo nesetkal s jinačí rasou nebo rodinou. Na velkém plátnu v hlavním štábu
pozorujeme a dohlížíme na ty, co ještě žijí své životy na povrchu Země, ovšem opět platí, že vidíme pouze svoje
potomky. Proto kino mrtvých. Najdeš zde klid, mír a odpočinek. Ale pamatuj! Hrozí tu jediné riziko. Můžeš se
zbláznit, dostat mrtvici a zemřít. Navěky. Od Háda nečekej druhou šanci.“ „Rozumím,“ řeknu trochu sklesle. Po chvíli
dodám: „Mami? Mohu si s tebou promluvit o samotě?“ „Ovšemže,“ přitaká matka a společně odcházíme do hlavního
štábu. V polovině cesty se opřu o stěnu za mnou a zeptám se na nejvíc palčivou otázku, jež se mi honí hlavou od
doby, kdy jsem se poprvé vzbudil v kině mrtvých: „Co vedlo Maroně k tomu, aby nás zavraždil?“ Matka se jemně
pousmála, nadechla se a spustila: „Maroň za poslední měsíc hodně pil a bral drogy. Skoro ani nepil a nejedl. To se
projevilo na jeho duševním zdraví. Víš, neměl lehké dětství. Rodiče ho týrali a spolužáci šikanovali. Nenáviděl sebe a
ostatní lidi. Ve 20 letech začal navštěvovat psychiatra. Ten mu moc nepomohl, ba naopak. Maroňův stav možná ještě
více zhoršil. Tvůj otec se poté mstil každému, kdo se mu připletl do cesty. Potají vraždil. Nikdy se na něj nepřišlo.
Měnil svůj vhled a vytvářel si falešné občanky. Maroň tak není jeho pravé jméno, jak si můžeš sám domyslet. A proč
jsem se provdala za tvého tátu? Všechny tyto informace o něm jsem se dozvěděla teprve před svou smrtí. Jinak bych
si pochopitelně nevzala vraha. Zdál se mi milý a velice přívětivý, avšak jednalo se jen o pouhou přetvářku. Tebe zabil,
protože vycítil, že jsi pro něj skrytá hrozba. Často ses ho přeci ptal na otázky, na které neznal odpovědi.“ Nevěřil jsem
vlastním uším. Koukl jsem na svou matku. Dívala se na mě zničeně a obličej zkřivila do ztrápené grimasy. Utřela si
rychle slzu, kterou už nedokázala déle udržet, a řekla: „Nechme toho. Půjdeme se raději kouknout, co vyvádí Maroň.“
Otevřela pozlacená dvířka. „Seznam se s hlavním štábem,“ pohladila mne po rameni Mira. Uviděl jsem velké plátno,
mnohem větší než v normálním kině. Pak zde postávala pohodlná křesílka i s jídelním automatem. Zahleděl jsem se
na výjev přede mnou. Polilo mě horko. Uviděl jsem totiž svého otce. Lezl po skalách s malým batohem na zádech.
Zatočila se mi hlava. Upadl jsem. „Lidi,“ vypískla matka, „na Robina to přišlo!“ Pocítil jsem závratě a dusot nohou.
Moji druhové se okolo mě shromáždili. „Robine, kluku ušatá, vstávej sakra,“ uslyšel jsem strýce Roberta. Propadal
jsem panice. Zjevily se mi nejstrašnější okamžiky mého předchozího života. A poté bůh Hádes. „Jsi slabý,“ pravil
rozzlobeně, „nezasloužíš si žít v podsvětí! Mrtvici na tebe“ „No tak, Robí, mám tě ráda, tohle mi nedělej!“ „M-
Matko…“ vydechl jsem z posledních sil a oddal se do říše věčného spánku.
…
Televize NOVA vás opět vítá! Vraha Robina a Miry Koltových, Maroně Koltu, jsme nedopadli. Zahájili jsme podrobný
výzkum a vypsali na něj odměnu v podobě dvou milionů korun. Kdybyste Maroně Koltu zahlédli, okamžitě nám
volejte.
…
Protřepal jsem levným sprejem a nanesl ho na své vlasy. Přilepil jsem si knír a změnil styl oblékání, tentokrát jsem
vybral kostkované triko, kostkované kalhoty a kostkovanou kšiltovku. Vypadal jsem komicky, jak nějaký klaun.
Občanku a cestovní pas jsem opět zfalšoval, od originálu se vůbec nelišil. „Tak jo, Maroni,“ řekl jsem si pro sebe
spokojeně, „vyrážíme vstříc novému dobrodružství.“