Autor: Alena Bruthansová

Hádka náhle ustala. Paní Berkliová nastražila špičaté uší a vztažením ruky dala
obtloustlému manželovi pokyn k naprosté tichosti. Panty vchodových dveří palčivě zakvílely.
Čísi kroky se šířily potemnělým domem.
„Bernarde, tak teď už přestává všechno. Kolikrát jsem ti říkala, že jestli sem vkročí ještě
jeden z tvých hospodských kamarádů, je mezi námi konec.“ Pan Berkli se nervózně zasmál.
Snažil se vymanit z něžných paží alkoholového omámení. Nepamatoval si, že by někoho
pozval. Možná měla Gerti pravdu, třeba mu to pití už opravdu začalo lézt na mozek.
Paní Berkliová si spěšně oblékla župan a zapálila omšelou, petrolejovou lampu. Tlumené
světlo pomalu zaplavilo stísněnou ložnici. Jeho paprsky propichovaly choulostivé trámy ve
stropě, jež po nedávném útoku červotočů jen tak tak držely na svém místě. Tiché
našlapování náhle ustalo. Návštěvník zřejmě zaznamenal zlatavou nit, proplétající se
klíčovou dírkou do chodby.
„No jen pojďte dál. Neostýchejte se. Ať mi tam nevystojíte důlek!“ Vyklouzlo z úzkých rtů paní
domu, doprovázeno ironickým smíchem.
„Jste to vy, pane Vastronský? Nebo snad jiný z kavalírů od Řehtavého kozla?“
Podnapilý manžel se mezitím dotrmácel ke dveřím, a protože chtěl mít tuhle scénu za sebou,
otevřel dveře návštěvníkovi dřív, než se k tomu sám odhodlal. K překvapení obou dvou za
prahem stál velice elegantně oblečený muž s aristokraticky řezaným obličejem, avšak celý
shrbený a zaražený. Jeho přítomnost působila nepatřičně a zvláštně, jako když by člověk
v té nejzáplatovanější a nejšpinavější kapse nuzných kalhot našel blyštivý dukát.
Překvapená paní stála s otevřenou pusou a s vytřeštěnýma očima hleděla na nově
příchozího. Možná ten její konečně dostal rozum.
„Pojďte dál vážený pane, hluboká omluva, manžel mě jaksi opomněl informovati o vaší
laskavé návštěvě…“ Paní Berkliová si divoce upravovala umaštěné vlasy a snažila se za
zády schovat nedbale poházené, zapáchající prádlo.
Návštěvník neodpověděl, jen dál celý zkoprnělý těkal očima po místnosti a snažil se
nevnímat paní Berkliovou, které stále brebentila nesrozumitelná slova ponížených omluv.
Celá zadýchaná běhala po místnosti, aby prostřela stůl, rozdělala oheň v krbu a připravila
pohoštění na úrovni. Pan Berkli stále mlčel. Nenápadně si prohlížel svého hosta a snažil se
vylovit z paměti odkud toho muže jenom zná.
„Račte se posadit vážený pane a nabídněte si. Já ještě dojdu s manželem pro skleničky a
něco na připití, doufám, že přijmete naší hlubokou omluvu. Hosté jako vy nás nenavštěvují
každý den. “Brebentila, tlačíc manžela ven z místnosti.
Nad mokřadem v Bermonvill zářil tu noc nevšedně jasně měsíc. Podobně intenzivně jako
povyk u Berkliových vítající spolu s ním nový den. To už ale lord John Marble neslyšel.
Běžel polní pěšinou mezi vzrostlými jabloněmi a v rukou mu nadskakoval bouřkově modrý
cylindr naditý jídlem a párem stříbrných lžiček. Dnešek nakonec nebyl tak zlý, strach a
naštvání kvůli prohranému majetku byly ty tam. V duchu si promítal tváře jeho dnešních
zachránců. Přišlo mu zvláštní, jak jsou si někteří lidé a jejich domovy podobní. Zářivá fasáda,
bělostná omítka, pečlivě šlechtěné afrikány… Zkrátka lákavá šance pro večerní vloupání. Ale
člověk, který se za práh domu dostane, brzy pochopí, že není co hledat. Co se dříve pyšnilo
novotou a nezkažeností, stalo se nedbalostí majitelů ztrouchnivělou, zpuchřelou špínou. Tak
jako oni sami.