Autor: Lukáš Antoš

Seděl strnulý a docela nehybný, tělo měl v hrozné tenzi. Dlaně si úzkostlivě schovával pod křečovitými prsty, od zápěstí po paže se mu linuly dvě napuchlé čáry a kosti mu vylezaly z těla ven; loket i ramena špičatá jako kudly a obrysy prstů zalomené do hranatého "o".
Šlachy svírající mu krk a skráně, vypadaly jako kapiláry plné zelené rtuti, na spáncích se táhly pavučiny nervů všech odstínů modré, do kterých si nervózně dloubal svými kostnatými prackami.
Už 3 dny jeho tělo nepoznalo vodu, každý centimetr jeho kůže byl na morek vyschlý a sžírán sám sebou. Stará zanesená kůže mu žloutla na kloubech u rukou a vrásky se mu výrazně prohlubovaly žízní. Nehty se mu postupně odlamovaly a později mu z hlavy vypadávaly chomáče vlasů. Koule černostříbrných vlasů dopadající na pařížský chodník se třpytily do kaluží vod a dělnické krve.
Jemně zvedl lahev s absinthem; chopil se ho jako buketu růží, alkohol byl pro něj čestným slovem a křehkým samozřejem.
Počal se mu hrdlem touct pramínek, svírající lahev a konejše se v opojení; cítí jak mu začíná bít srdce; tluče víc a víc, hlasitěji a silněji, slyší jak se mu rozlévá krev do uší, vytřeští oči, zornice se jako škubnutím roztáhly, srdce alarmuje, všude cítí proud vařící krve, jak mu prožírá tělo, žíly mu fialoví, všechny šlachy se stahují samy v sebe, ruce mu jdou v pěsti a nemůže jima trhnout, začíná se mu v dlani drtit skleněná lahev, střepy mu pronikají mezi kosti v rukou a tříští se na úlomky krvavého popela, alkohol stékající mu po prstech se mu rychle vpíjí do ran, leptá mu ruce a teče po drti ze skla.